OBEC HORNÍ NĚMČICE

Oficiální stránky obce


Historie obce

Kroniky měst a obcí vyprávějí příběhy dávných časů

Augustin Procházka, listopad 2009

Horní Němčice

Kdo vesnici Horní Němčice založil, není známo. Jméno vesnice Nempozic je uvedeno v zemských deskách roku 1358.Jako v četných jiných osadách tohoto západního cípu Moravy, bylo i v Horních Němčicích sídlo příslušníka nižší šlechty. Připomíná se tu svobodný dvůr již v patnáctém století a ke konci šestnáctého století tvrz, ovčírna a pivovar.Jisté je, že tvořily Horní Němčice spolu s Radlicemi malé panstvíčko. Roku 1459 se připomíná, že ves Radlice, jakožto část statku hornoněmčického, připadly k panství Dačickému. Kdy Horní Němčice připadly k panství Dačickému není známo, ale jisté je, že se tak stalo před rokem 1610, kdy již Horní Němčice jsou jmenovány jako součást panství dačického, k němuž patřily až do zrušení poměru poddanských v roce 1848. Tak hovoří dávný kronikář. Obec Horní Němčice má v současné době sotva stovku obyvatel, kteří žijí ve 47 obytných domech a rozkládá se v malé kotlině 3,5 kilometru jižním směrem od Studené, na silnici vedoucí ze Studené na Dačice a Slavonice.

Jak to tenkrát všechno začalo

Roku 1358 jsou HORNÍ NĚMČICE v zemských deskách zmiňovány pod názvem NEMPOZIC, to je všeobecně známo, ale co a jak bylo do té doby?

Dlouho před uvedeným rokem byly mezi Dačicemi a Studenou neproniknutelné lesy, kudy vedly jenom pěšiny a všechen náklad byl přenášen v krosnách na zádech. Tyto lesy patřily k Dačickému panství a tehdejší zámecký pán rozhodl, že na hranici panství sousedícího s panstvím pánů z Telče je třeba vybudovat osadu. Pověřen tímto byl jeden příslušník nižší šlechty – zeman a bylo mu přiděleno množství nevolníků, kteří měli osadu vybudovat. Jak dlouho to mohlo trvat se nedá ani odhadnout, ale je historicky prokázáno,že jako první byl v obci postaven zemanský dvorec a dva domky pro služebnictvo , poté vyrůstaly další domy až do dnešní skutečnosti.

Ale dovolte mi zastavit se u zemanského dvorce. Na konci šestnáctého století je mimo tvrze a ovčírny připomínán pivovar. Tento pivovar už tady samozřejmě dávno není, ale pivovarský sklep ano.Říká se, že je tak veliký, že se tam obrátí povoz s koňmi a bude to pravda . Brána tohoto pivovarského sklepa byla již před mnoha lety zasypána z bezpečnostních důvodů, ale za družstva byl na tomto místě postaven kravín a při budování děr na stropní podpěry se dělníci prokopaly do dutiny a spuštěným závažím bylo zjištěno, že podlaha sklepa je necelé čtyři metry hluboko. Chci s obdivem vyzvednout um a řemeslnou zručnost tehdejších stavitelů, jejichž dílo vydrželo až do dnešních dnů.

UKRADENÝ DAR MATKY ZEMĚ

1

V roce 1935 praví dávný kronikář toto:" Na obecním pozemku při potoku z Pilného rybníka otevřen byl kamenolom. Práce započata byla před zámrzem. Kámen tu tlučen ručně na štěrk pro okresní silniční výbor.Režii však měl pan Bartušek, stavitel ze Studené. Platil od 1m3 štěrku Kč. Práce pokračovala dlouho v zimě, neboť počasí bylo mírné.Do vánoc bez sněhu. Obci bylo placeno za 1m3 štěrku Kč 0, 50." Takto krátce zachytil dávný kronikář událost, která nadlouho poznamenala život obyvatel obce a nejednomu z nich v průběhu let způsobila i újmu na majetku.

Ale nepředbíhejme a poslyšte neuvěřitelný příběh . Bylo to koncem léta za velmi teplých nocí a toho dne, jako každý týden , přišel ze sousední vesnice do Horních Němčic Jan Bártů do hospody na karty a na pivo. Byl vášňivým hráčem mariáše a popravdě řečeno, málokdo se mu ve hře vyrovnal. Domů se vracíval vždy velmi pozdě v noci a po mnoha vypitých pivech notně unaven. Nespěchal domů, byl v chaloupce sám a jedině pes Ben ho při návratech vítával. Bylo už dlouho po půlnoci, když se parta vášňivých karbaníků rozcházela do svých domovů a na tiché návsi bylo slyšet: "Tak zase za týden Jeníku, nezapomeň !" Tak mu totiž od pradávna všichni v okolí říkali.

Prošel ztichlou vesnicí a zamířil si to nejkratší cestou k domovu. Kráčel kolem potoka a staré nohy si žádaly odpočinek. " Tak se chvíli posadíme nožky moje milé, však už jste se něco nachodily a ještě nachodíte," zabroukal si zvesela a posadil se na veliký kámen hned u cesty. Seděl, poslouchal klidné šumění potůčku a ve chvilce usnul. Nevěděl, jak dlouho spal, ale probudilo ho tiché mlaskání. Otevřel oči a před ním stál jakýsi podsaditý človíček s krátkým plnovousem a hleděl na Jeníka čtveráckýma očima. Ten než stačil zalapat po dechu, človíček promluvil: " Člověče, Tebe probudit , to dá práci!" Jeník si hřbetem ruky protřel oči a znovu se zadíval na malého človíčka." Nedívej se na mě takhle, nezdám se Ti! Už od jara Tě tady vyhlížím a Ty ne a ne se zastavit. Jdeš, pozpěvuješ si a co se děje kolem nevnímáš. Už několikrát jsem na Tebe volal, ale nikdy jsi mě neslyšel a má paní už je netrpělivá.“

2

Rukou širokým gestem ukázal k nedalekému svahu a pokračoval." Má paní chce tady ty lidičky obdarovat a Ty jsi ten, kdo jim to zvěstuje". Jeník se ještě chvíli díval před sebe nevěřícným pohledem a broukal si sám pro sebe: brachu, s tím pitím už to takhle dál nepůjde, vždyť takhle pitomět přece nejde. " Zastav člověče svoje slova, tohle všechno se Ti nezdá, to je skutečnost. Má paní je země, vlídná matka nás všech, všeho živého i zdánlivě neživého, má paní je matka země, našeho drahého domova.Rozhodla se obdarovat lidičky téhle vesnice za to, že se plahočí na malých kamenitých políčkách a úroda mnohdy nestojí ani za řeč. Chce jim trochu polepšit a darovat jim kámen". Jeník už se nadechoval a byl připraven říct, že takový dar tyhle lidičky nepotřebují, že kamene je všady více než dostatek, ale malý mužíček ho nepustil ke slovu a pokračoval: " My si asi nerozumíme, má paní jim daruje kámen, který bude pro některé z nich obživou a ostatním přinese peníze do obecní pokladny , ku prospěchu všech. Jde o kámen na stavbu silnic a Ty Jeníku o tomto daru mé paní obci a jejím obyvatelům řekneš starostovi a on už bude vědět, jak s tím naložit".

Vousatý mužíček se měl k odchodu a pomalu se začal ztrácet ve svahu. " Počkej chvíli", stačil ještě Jeník zavolat, " a kdo jsi ty?"

" Já jsem skalní mužíček, který to tady má všechno na starosti ", naposledy zamával překvapenému a trochu vystrašenému Jeníkovi na pozdrav a naprosto tiše vstoupil do svahu,tak jako jiní vcházejí do dveří. Jeník se těžce postavil na nohy a ani nevěděl,jak se dostal domů. Do rána oka nezamhouřil a pořád znovu a znovu měl před očima celý sled událostí.

Jen co se rozbřesklo, vypravil se znovu do Horních Němčic. Tam snad stokrát pořád dokola vyprávěl starostovi co viděl a slyšel a ten jenom nevěřícně kroutil hlavou.Jeník byl v celém okolí považován za moudrého a spravedlivého člověka, kterému každý věřil a nakonec přesvědčil i startostu, aby se tím začal vážně zaobírat. Spolu došli do Studené ke staviteli Bartuškovi a znovu Jeník vyprávěl prapodivný příběh. Ten chvíli poslouchal a domluvili se na druhý den, že se na místě setkání se skalním mužíčkem sejdou hned ráno a pak se uvidí. A vidělo se. Sotva dělníci odkryli nevelkou vrstvu zeminy, ukázal se trochu zvětralý kámen, pod kterým následoval již krásný zachovalý štěrkový kámen , a jak bylo později zjištěno, byl to nejkvalitnější štěrkový kámen široko daleko.

3

Muži z HORNÍCH HNĚMČIC našli v kamenolomu práci a obživu pro své mnohdy početné rodiny. Postupem času se těžba rozšiřovala a byl čas, že se zde pracovalo na dvě směny, to je ráno od pěti hodin do deseti hodin večer. Až do té doby měli občané HORNÍCH NĚMČIC z kamenolomu prospěch , i když někteří i škodu. Při těžbě kamene bylo nutno odstřelovat kamennou stěnu a přitom popraskaly zdi na několika domech v obci a bylo poškozeno několik střech odletujícími kameny. Práce bylo dost a všichni si mysleli, že to tak bude věčně, ale nebylo.

Po takzvané sametové revoluci byl obci tento historický majetek ukraden. Stalo se, že se obec musela o kamenolom soudit a vlivem nešťastného vedení sporu na straně jedné a úplatných občanů spolu se soudcem,který nesoudil spravedlivě, na straně druhé, byla obec HORNÍ NĚMČICE okradena o tento majetek, který ji byl darován jako náhrada za plahočení na kamenitých políčkách, kde úroda mnohdy nestála za řeč ani námahu.

Ale stalo se něco prapodivného. Řízením jakéhosi osudu nebylo možné tento kvalitní kámen nikde uplatnit a kamenolom zeje prázdnotou. Zásobna velmi kvalitního kamene na bezmála staletou těžbu leží bez úžitku a tak jakási vyšší spravedlnost opět jednou ukázala svou moc.

O obyčejné lidské statečnosti a velké chloubě Horních Němčic

Nemnoho měst a obcí v této republice se může pyšnit tím, co u nás bylo zachráněno před svévolným zničením, ale poslyšte příběh od začátku.

V roce 1928 byl na počest 10 výročí republiky a konce první světové války postaven pomník padlým mužům HORNÍCH NĚMČIC v této válce s bustou prvního presidenta osvoboditele TOMÁŠE GARIGUE MASARYKA. Vlastní pomník byl vybudován sochařem z PRAHY a financován ze sbírek a půjčky u záložny ve Velké Lhotě. Slavnostního odhalení se zůčastnilo mnoho lidí z okolí a bylo i mnoho slavnostních proslovů.

Postupem času se změnila doba a po druhé světové byly zásluhy prvního Československého presidenta zpochybněny a dějiny se měly přepisovat. Po roce 1969 v době normalizace si kterýsi horlivý úředník z Jindřichova Hradce vzpomněl, že v Horních Němčicích dosud stojí pomník s bustou Masaryka a nedlouho poté do vsi dorazilo nařízení o likvidaci pomníku. Na stůl jej dostal tehdejší tajemník MNV v Horních Němčicích pan Jan Tajml. Nezaváhal ani chvíli a vědom si možných následků neuposlechnutí nařízení všemocné strany odepsal všemocným pánům do J. Hradce tato památná slova: „ Soudruzi, já ten pomník nestavěl, nebudu ho tedy ani bourat“. A tak se stalo, že díky této neobyčejné statečnosti úplně obyčejného člověka, stojí oslavný pomník v Horních Němčicích dosud a bylo by dobré, kdyby mezi námi bylo takových úplně obyčejných statečných lidí co nejvíce , byl by svět jistě krásnější a spravedlivější.

TAJEMNÝ POSEL Z NEBES

Byl březen 1938 a kronikář obce Horní Němčie zaznamenal toto: " Zima mírná, březen velmi teplý. Vznikla bouře,při níž blesk sjel do chalupy Pavla Fojta č. 39. Kromně poškození starých hodin jiné škody nezpůsobil. Prědtucha nové války stále silněji ovládá mínění celé vesnice."

Takto suše konstatoval kronikář událost, která si zaslouží naši pozornost. Pavel Fojt byl již v té době nepříliš mladý,ale zase né starý, tak se dříve říkalo jenom kmetům. Toho dne, bylo to 15. března odpoledne, seděl Pavel Fojt po obědě u stolu a pohlížel z okna na dění venku. Byl krásný slunný den, jakoby nebylo sotva předjaří, ale už léto.

" Mohla by být dobrá úroda ovoce, jestli to vydrží a nepřijde nějaký mrazík, stromy dobře odkvetou a bude ovoce dost,né jako minulý rok, kdy bylo sotva trochu švestek a ostatní nestálo za řeč."

Odkudsi nepozorovaně po obloze připlul nevelký mrak, na chvíli zastínil zářící slunce a pak se to stalo.S nepředstavitelně ohlušujícím rachotem sjel z podivného mraku blesk a zamířil si to rovnou na kopec nad vesnicí. Snad oknem, nebo otevřenými dveřmi, přilétl do kuchyně Pavle FOJTA kulový blesk. CHvíli postál na podlaze před vyděšeným pánem domu a poté se znovu dal do pohybu.Divoce se rozkutálel po místnosti, po stěnách a nakonec vlezl do starých hodin na stěně. Ty se s lomozem svezly na podlahu a sklo se rozbilo. Pavel Fojt na to všechno hleděl s úžasem a nebyl samým leknutím schopen jakéhokoliv pohybu.Než se stačil vzpamatovat, vykutálela se jasně žlutá koule z rozbité skříně hodin a vyskočila na židly, hned proti užaslému Pavlu Fojtovi. Ten jenom vyschlými rty lapal po dechu a myslel si, že je to jeho poslední a snad si pro něho přišel sám pekel pán. Mýlil se však. Na židly rázem seděl nevelký, jiskrami sršící chlapík s jiskrnnýma očima a na Pavla Fojta pokýval hlavou. " Máš strach člověče z lidského rodu?", tázal se příchozí podivným dutým hlasem, jakoby přicházejícím z dáli.Ještě hodnou chvíli trvalo, než se Pavel Fojt po těch slovech trochu uklidnil a pohlédl na návštěvníka odkudsi z nebes aspoň trochu beze strachu.

SVĚTOVÝ VYNÁLEZCE Z HORNÍCH NĚMČIC

Dávný kronikář obce uvádí následující:" Pro zajímavost budiž zde něco poznamenáno o obyvateli chalupy čís. 44 - pazderny - Pavlu Polínském. Je to muž 82 roků starý a bydlí se svou ženou již léta v pazderně. Ač byl obcí několikrát vyzván, aby z nehostinného a polorozbořeného příbytku se vystěhoval do světlé a zdravé světničky v druhém obecním domku č. 29 na návsi, přece tak neučinil. Jest to velmi zajímavá osobnost. Muž ten nikdy do školy nechodil, a přece jako samouk naučil se čísti, psáti i počítati. Dlouhá léta zabývá se myšlenkou sestrojiti stroj - věčně jdoucí - samohyb- perpetum mobile.Pracuje na sestavení stroje již mnoho roků za finanční podpory svého syna strojníka Polínského na Doubravě a drogisty Rudolfa Prášila ze Studené.Také všechen svůj důchod, který požívá jako válečný poškozenec po padlém synu Robertu, věnuje fantastické myšlence samohybu. Pevně věří v úspěch své práce. Má velikou zálibu v sestavování početních hříček a rovnic, které řeší svým originelním způsobem. Pavel Polínský snil o tom, že z výtěžku svého epochálního vynálezu postaví zámek na vysoké skále a nemálo zbyde i synu Pavlovi a drogistovi Prášilovi, kteří stejně jako on, vložily do samohybu nemalé peníze."

Tak plynul čas den za dnem, a práce na epochálním vynálezu se chýlila ke zdárnému konci. Byl večer šestého března 1932 a druhého dne Pavel Polínský má svůj velký den; v životě snad nejvýznamnější. Oslaví své osumdesáté páté narozeniny, ale to by samo o sobě nebylo tak významné, hlavní je, že se jistě poprvé na celém světě rozběhne jeho samohyb a tím se završí jeho celoživotní úsilí.

Pomalu si rozestlal postel a ještě jednou se se zalíbením zahleděl na velikánský stůl uprostřed místnosti, na kterém bylo nepředstavitelné množství různých malých či velkých součástek a hejblat, kterým mohl rozumět jedině ten, který to všechno mravenčím způsobem mnoho let sestavoval a dával dohromady. " Tak zítra se to stane", broukal si pro sebe, " né někde ve fabrice, kde je hromada inženýrů, ale tady, ve staré barabizně na spadnutí se poprvé na celém světě rozběhne něco, po čem lidé již dávno touží.

RYBNÍK TŘÍHRÁZNÝ

Kronika obce Horní Němčice praví toto:" Nedaleko vesnice, asi jeden kilometr směrem jihovýchodním, je zajímavý rybník zvaný "Tříhrázný". Již jméno jeho nám praví, že má tři hráze. Tento rybník má dva odtoky. Voda z něho odtéká do potoka odvádějícího vodu do řeky tekoucí na jedné straně do moře Severního a na druhé straně do potoka tekoucího do řeky odvádějící vody do moře Černého."

To samo o sobě je dosti zajímavé, ale vznik tohoto rabníka je ještě zajímavější. To před lety vyprávěl jeden stařec, který to věděl od svých předků a traduje se to do doby, kdy vesnice ještě neexistovala, a na jejím místě stálo pouze několik nuzných stavení a zemanský dvorec s pivovarem a ovčínem.

V té době a ještě možná o něco dříve, se na místě dnešního rybníka "Tříhrázný", setkal starý hastrman, který se se svou družinou rusalek stěhoval ze služby na Třeboňsku a v okolí kamsi do Tyrolského kraje, kde měl po dlouhé a namáhavé službě v klidu dožívat, a zrovna tam se potkal se statným čertem, který byl již pozemského života s tím čistým vzduchem a vším ostatním přesycen a netoužil po ničem jiném, než se co nejdříve vrátit domů do pekla, kde to tak nádherně voní sírou, kde je tak nádherně teplo a chtěl být skrátka doma mezi svými. Už měl dost všech těch proradných lidí,i když si musel přiznat, že někdy setkání s nimi bylo velmi zajímavé a místy i rozkošné. To když při vesnických tancovačkách naschvál do někoho strčil a nebo mu stoupl kopytem na nohu, že ten chudák zaúpěl bolestí a strčil do něho také, a nebo mu řekl cosi nepěkného, to se s radostí rozlítil a to pro něho byly chvíle nejrozkošnější. S radostí svým protivníkům, kteří i ti největší, byli nejméně o hlavu menší, svou nepředstavitelnou býčí silou s radostí lámal kosti a všelijak jinak je ničil, že se z nich stávali navždy poznamenaní lidé. Síly měl na rozdávání a v přemnohých rvačkách nikdy nenašl sobě rovného protivníka.


 

©2010 Martin Pitřík | ElMetr - program pro elektroniku, stránky o elektronice